Aby směla být nějakému člověku, poté co zemře, prokazována úcta jakožto světci, je nezbytné, aby byl nejprve za takového oficiálně prohlášen. To se děje na závěr poměrně zdlouhavého procesu, který je veden nejprve na místní úrovni (v diecézi) a poté ukončen v Římě Svatým otcem. Takový člověk je nejprve nazýván „služebník boží“ (po zahájení procesu), potom „blahoslavený“ (po úkonu blahořečení – beatifikace) a nakonec „svatý“ (po svatořečení – kanonizaci). Můžeme tedy říci, že Církev za pomoci těchto úkonů, na základě slov Kristových, která pronesl na kříži k dobrému lotrovi: “Ještě dnes budeš se mnou v ráji“ (srv. Lk 23,43), od počátku své existence vyjadřovala uznání o svatosti osob, které si toho zasloužili.
Beatifikací dnes rozumíme výrok papeže, kterým dovoluje veřejný kult služebníka božího, omezený na určitou zemi město, diecézi nebo řeholní společenství nebo na omezené úkony určené papežským dekretem, např. možnosti sloužení mše sv., recitace breviářového oficia o blahoslaveném.

Beatifikace je jako instituce pozdější než kanonizace a byla praktikována po dlouhý čas v Církvi. Beatifikací se rozvíjely pastorační potřeby místních církví v rámci kultu svatých. Ve středověku v biskupských, synodálních a papežských diecézích nacházíme vedle definitivních a konečných úkonů (kanonizace) také úkony, které nebyly definitivní a konečné a které můžeme považovat za první beatifikace.

V XV. A XVI. století je mnoho beatifikací uskutečněno papežem. Zpočátku titul „blahoslavený“ byl chápán populárně a týkal se přesvědčení věřících, že zemřelý v pověsti svatosti dosáhl nebeské slávy. V aktech nacházíme první formulace vyhlášení beatifikace, např. „Nařizujeme…, že může být uctíván jako blahoslavený“(ut possit pro beato venerari). Tuto formuli užívali později papežové k zavedení lokálního kultu (beatifikace). Tu již titul „blahoslavený“ měl význam ne pouze populární, ale i právní. Teprve papež Lev X. v r. 1515 vyhradil beatifikaci Apoštolskému stolci (cum nulli liceat quemquam pro beato absque auctoritatis Sedis Apostolicae venerari).

Instituce kanonizace se objevuje v katolické církvi všech obřadů a také v církvi pravoslavné. Je nejstarší formou prohlášení v záležitostech kultu svatých. Slovo „kanonizace“ pochází od lat. cononisatio nebo canonisatio a v katolické církvi (všech obřadů) je vyhlášením za svatého, přijetím do počtu svatých. V současném kanonickém právu je kanonizace posledním papežským úkonem, kterým služebník boží, začleněný předtím mezi blahoslavené, je vepsán do seznamu svatých a věřící z rozkazu papeže mají povinnost vzdávat novému svatému veřejný církevní kult, jaký náleží svatým osobám . Kanonizace je oficiálním uznáním svatosti lidské osobě od nejvyšší církevní autority. Kanonizace má mimo právní význam – v širokém slova smyslu –svůj rozměr morální, neboť se mluví o kanonizaci v asketice; má rozměr ekleziální, protože se o ní jedná v teologii, zvláště v teologii duchovnosti, a konečně rozměr liturgický, kdy máme na mysli kult svatých v církvi. Katolická teologie s úkonem papežské kanonizace spojuje papežskou neomylnost, není to však prohlašováno za článek víry nebo za dogma.

V kanonickém právu se mluví o kanonizaci v části materiální tohoto předmětu, a tu máme na mysli tzv. „kanonizovanou svatost“, a ve formální části kanonizačního práva, kde se jedná o kanonizační proces. Jak již bylo řečeno, pojem kanonizace je spojován s filozofickým a teologickým pojmem dokonalosti.

U starých Řeků a Římanů „zbožštění“ (apoteóza) byly uskutečňovány císařem nebo senátem a nebyly spojovány se systémem hodnot a s postojem člověka. V křesťanství se kanonizace, která je zavedením veřejného kultu přikázaného pro celou církev, vždy spojuje s mravní dokonalostí (u vyznavačů) nebo s odevzdáním života pro Krista (u mučedníků). Podle papeže Benedikta XIV. je cílem kanonizace především uctění jediného Boha v Trojici, neboť život světce je ovocem milosti téhož Boha. Mimo to kanonizace povzbuzuje k víře a posiluje křesťanskou víru, protože se tímto úkonem polarizuje život kanonizovaného, představují se věřícím jeho ctnosti a tím zve k jeho následování.

Kanonizace v právním chápání se liší od beatifikace. Beatifikace pouze dovoluje a ne přikazuje omezený místní kult na ohraničeném území nějakého města, místa, země, diecéze nebo řehole či institutu zasvěceného života a dovoluje jen určité úkony kultu, např. vlastní mši sv. a vlastní oficium o blahoslaveném. Beatifikace není mimoto posledním papežským úkonem, neboť až kanonizace zavádí přikázaný kult v celé církvi.

(Pramen: MISZTAL, H. Kanonizační právo, Olomouc 2002)

V Teplé byl zahájen diecézní proces svatořečení bl. Hroznaty