O bl. Hroznatovi

(autor textu: Dr. Milan Hlinomaz)

Zakladatel kláštera, osobnost a doba

„Houževnatou trpělivostí ukazuje se všem, kdož ho poznali, podivuhodným a nezměnitelným.“
(Život bratra Hroznaty)

Blahoslavený Hroznata z Ovence (dnešní Bubeneč v Praze), současnými historiky nazývaný Tepelský, patří mezi méně známé světce „českého nebe", přestože byl zakladatelem dvou důležitých a slavných klášterů – Teplé a Chotěšova. Přispěla k tomu v prvé řadě skutečnost, že jeho kult byl pěstován v převážně německém jazykovém území Chebska a byl tedy od hlavních trendů úcty ke známým českým zemským patronům (sv. Václav, sv. Vojtěch, sv. Ludmila, sv. Jan Nepomucký ad.) do značné míry izolován svou teritoriální svázaností. Obdobně omezený byl například kult svaté Zdislavy z Lemberka.

Připomeňme si jeho osobnost zkrácenou parafrází dochovaného rukopisu o jeho životě, zvaného Život bratra Hroznaty.
Urozený český šlechtic Hroznata, kterého biskup Jindřich Břetislav i král Přemysl Otakar I. v listinách nazývali svým přítelem, se po smrti manželky a jediného syna rozhodl změnit dosavadní způsob života. Jako pravý rytíř 12. století se vydal sloužit Bohu v křížové výpravě do Svaté země. U moře nedaleko Říma se však zalekl obtíží cesty, a proto v Římě požádal papeže Celestina III. o dispens od slibu účasti na křížovém tažení. Byl mu udělen s tím, že má na svých statcích založit premonstrátský klášter. Protože Hroznatův testament z března roku 1197, napsaný před odjezdem na křížovou výpravu, zmiňuje již založený klášter, týkala se tato změna zřejmě slibu už předchozího křížového tažení ze začátku 90. let. Za rok založení tepelské kanonie se také tradičně přijímá rok 1193. V rámci své druhé křížové výpravy vymohl Hroznata v létě 1197 v Římě u papeže Celestina III. pro své založení důležitá privilegia: papežskou ochranu, právo pontifikálií pro opaty a odpustky pro poutníky do tepelského kláštera. Byl to však jediný výsledek jeho druhé cesty k osvobození Božího hrobu, neboť tato křížová výprava se po smrti svého vůdce císaře Jindřicha VI. rozešla v Messině na Sicílii.

Po návratu domů založil Hroznata někdy po roce 1200 další, tentokrát ženský klášter v Chotěšově, neboť u premonstrátů bylo zvykem zakládat ženské protějšky klášterů mužských, v němž našly útočiště i jeho sestry, ovdovělá Vojslava a Judita (Jitka). V té době se Hroznata znovu a naposledy vydal na cestu do Říma, kde z rukou papeže Inocence III. přijal řádové roucho premonstrátů.

Doma pak vstoupil do vlastního kláštera v Teplé a přijal funkci probošta, správce majetku obou svých fundací. Snad kvůli správě majetku, resp. výkonu tradičních zakladatelských práv, která do značné míry kolidovala s právem kanonickým, došlo k neshodám mezi ním a prvním opatem Janem. Hroznata, zachovávaje řeholní kázeň, opustil dokonce na určitý čas klášter, aby nepopuzoval opata a neporušil řeholní poslušnost, ale nakonec byl se ctí povolán zpět.

Dne 4. května 1217 přijal v Chotěšově po vážné nemoci a v předtuše blízké smrti svátosti. Krátce na to byl při vizitaci klášterního majetku v Hrozněntíně zajat nepřáteli: „ … z kraje Chebského, kteří ho nenáviděli za to, že proti jejich nájezdům statků klášterních mužně bránil“ a ti ho „do Němec (Chebsko, pozn. aut.) zavlekli, uvrhli do žaláře a hladem, žízní, zimou a různým sužováním mořili, aby na něm peněz vymámili.“ Požadované výkupné za jeho vysvobození však klášter včas nesložil (podle legendy na Hroznatovu vlastní žádost), a tak spolubratři získali za výkupné už jen mrtvé tělo. Podle tradice zemřel Hroznata ve vězení na hradě Kynšperk (dnes Starý Hrozňatov) 14. července 1217. P. Kubín klade nejnověji jeho smrt na nedaleký hrad Hohenberg v Německu. Byl pohřben v klášterním kostele tepelského kláštera před hlavním oltářem (jak bylo u zakladatelů obvyklé) a záhy byly, podle legendy, u jeho hrobu zaznamenány první zázraky. Jeho sestra Vojslava, která zemřela o deset let později, byla obdobným způsobem pohřbena v chotěšovském klášterním kostele a její ostatky byly přeneseny po zrušení kláštera do bratrova hrobu v tepelském klášteře 8. července 1793. Přitom musel být alespoň částečně odkryt Hroznatův kamenný sarkofág, jak o tom svědčí dobový nákres v klášterních análech. Tato skutečnost dosud badatelům unikala.

Nakolik legendární Hroznatův život odpovídá realitě, lze jen obtížně posoudit, tato problematika je již po desetiletí předmětem historického zkoumání. Základní faktografie je však pravděpodobná. Jisté je, že mu již krátce po smrti byla v tepelském klášteře prokazována úcta jako světci. Na základě jejího prokazatelně dlouhodobého pěstování došlo k Hroznatově blahořečení.

Jednou z příčin jeho slabšího vnímání českou společností je zostřování česko-německých vztahů koncem 19. století. A právě v této době, roku 1897, byl Hroznata blahořečen, tedy v prostředí národnostně převážně německého tepelského kláštera. V období vrcholících národnostních různic jaksi zanikla skutečnost, že se o jeho blahoslavení vedle německých konventuálů výrazně zasloužili právě sběrem historických podkladů dva čeští tepelští premonstráti, knihovník Filip Klimeš a převor Hugo Karlík, jak dokládají četné archivní prameny. Při vedení samotného beatifikačního procesu si pak velké zásluhy získal český jezuita, P. Jan Křtitel Votka.

Ke cti německého obyvatelstva na Chebsku je nutno podotknout, že v projevech úcty k českému světci nebralo jeho národnostní původ v úvahu. To také dokazuje většina německých autorů zabývajících se otázkou Hroznatovy osobnosti.

Pokud se týče historického vývoje v názorech na Hroznatovu osobnost, musíme zde konstatovat několik vývojových period:
1. Středověk s panegyrickou (oslavnou) legendou, do značné míry účelovou ve prospěch kláštera, což bylo ve své době obvyklé, například jako motivace pro návštěvu poutníků.
2. Období pozdní renesance a baroka s dobově květnatým podáním parafrází gotické legendy.
3. Období snah o beatifikaci (blahořečení) světce od roku 1638 do 1897, kdy od 18. století lze vidět protokritické přístupy s využitím diplomatického (listinného) materiálu a od poloviny 19. století pokusy o historicky kritický přístup.
4. Od beatifikace až po rok 1945. První polovina 20. století kultu bl. Hroznaty příliš nepřála vlivem dvou světových válek a celospolečenského odklonu od tradičních náboženských hodnot. Přesto vzniklo několik závažnějších děl a statí, převážně však uměleckého či kompilativního charakteru. Z nich vyniká historicky kritická studie tepelského konventuála J. R. Langhammera.

5. Po roce 1945 nastalo oživení Hroznatova kultu jeho ustanovením dne 8. září 1946 za mučedníka pro spravedlnost a patrona politických vězňů z období nacismu, a to zásluhou tehdejšího tepelského převora Heřmana Josefa Tyla. Na čtyři desetiletí však byl tento kult zatlačen do podzemí komunistickým režimem. Přesto se podařilo na historickém poli alespoň dílčím způsobem zpracovat Hroznatovu osobnost v rámci režimem povolených norem nebo byla neoficiálně popularizována vlastivědnými pracovníky, popř. v polooficiální rovině umělecké tvorby. Pozoruhodná je stálost zájmu o Hroznatu v kruzích exilových sudetských Němců. Teprve od roku 1990 se kult znovu legalizoval, opět zásluhou opata Tyla a obohatil se o tradici politických vězňů z období komunismu.

Obnovení svobodných poměrů roku 1989 znamenalo rovněž možnost nového přístupu k řešení historických otázek kolem blahoslaveného Hroznaty. To se projevilo podstatným uvedením Hroznaty do nejnovější historické syntézy tohoto období a vznikem diplomové práce a posléze doktorské disertace, jež prozatím nejpodrobněji kriticky zpracovávají problematiku Hroznatova dějinného působení. V nich jsou vytyčeny některé hypotézy, jimž nelze upřít reálnost. Je však třeba si přiznat, že odpovědné komplexní hodnocení Hroznatova života naráží na výpovědní skoupost jinak relativně bohaté pramenné základny. Zůstává zde tak nadále prostor pro mnohoznačnost výkladů z nejrůznějších pozic a ideových východisek. Za trvající desideratum je však nadále třeba považovat nedostatečné zhodnocení historických paralel Hroznatova založení v širších celoevropských i českomoravských řádových souvislostech. V tomto směru zůstalo jenom u naznačení.

S potěšením lze konstatovat, že stoleté jubileum Hroznatova blahořečení vyústilo v ustanovení tohoto světce patronem plzeňské diecéze a podnítilo vznik čtyř odborných prací.

Pokusme se v následujících kapitolách postihnout nejnovější poznatky k některým stránkám Hroznatova života a jeho historickému působení v západočeském regionu.

Rod

Podle Hroznatovy závěti (1197), která je pokládána za zakládací listinu kláštera Teplá, i podle legendy Vita fratris Hroznatae (1259) pocházel Hroznata z nejvyšších vrstev tehdejší české společnosti. Byl synem Dobroslavy Černínové a knížecího dvořana Sezemy, který padl v bitvě u Loděnice u Berouna 23. ledna 1179. Zde se naskýtá otázka, kdy se Hroznata narodil, zda kolem roku 1160, jak uvádějí starší autoři, či zhruba o pět až deset let později, jak preferují novější výzkumy. Z hlediska biologického by snad bylo reálné uvažovat v časovém rozmezí let 1160 až 1170.

Skutečností zůstává, že se Hroznata poprvé vyskytuje listinně doložen roku 1197, nepochybně již v plném mužném věku.
Prvním vyprávěcím (narativním) pramenem, který šířeji pojednává o jeho životě, je až legenda Vita fratris Hroznatae (Život bratra Hroznaty), sepsaná posmrtně, pravděpodobně roku 1259 členem konventu, který byl ještě pamětníkem Hroznatovy osobnosti. Od této legendy se odvíjejí všechny další znalosti o světcově osobnosti a jsou víceméně jejími parafrázemi.

V renesančním a barokním období byl Hroznatův původ odvozován od příbuzenství s vládnoucím rodem Přemyslovců. Jelikož se ale jednalo o zlatou dobu genealogických legend a fikcí, je třeba k těmto údajům přistupovat kriticky (viz např. ursinovská genealogická legenda u Rožmberků ). Hroznatova údajná genealogie našla odraz i v ikonografii, o čemž svědčí Hroznatův znak na soklu sochy sv. Ludmily v kostele v Ledcích u Plzně.

Podle nejnovějších důkladných výzkumů P. Kubína a v konfrontaci s antropologickým výzkumem Hroznatových ostatků E. Vlčkem se však zdá, že barokní autoři měli pravdu. Skutečně lze připustit pravděpodobnou hypotézu o Hroznatově původu z levobočné větve Přemyslovců, opřenou o rodové anatomické znaky, především o fyzickou podobu lebky a vysoký vzrůst. To by i z historického hlediska potvrzovalo jeho skutečně význačné postavení na pražském knížecím dvoře, kde dle dobových zvyklostí byl preferován tzv. nepotismus, příbuzenská protekce. V rozporu s tímto předpokladem není ani poslední zasvěcená stať předního znalce 12. a 13. století Josefa Žemličky.

Místo Hroznatova narození je zřejmě třeba hledat na Litoměřicku, odkud se rozvíjela majetková a politická moc rozrodu Hroznatových předků, konkrétně litoměřického kastelána Blaha. Je vcelku logické, že jeho potomky bohatě obdařený rod expandoval z úrodného Litoměřicka formou kolonizace do méně obydlených částí Čech, Hroznata tedy do drsného podnebí Tepelska, tehdejší strategicky důležité zemské brány, neboť sousední Chebsko bylo tehdy ještě říšským územím (k Čechám připojeno až roku 1322). Přidělení území Tepelska do správy vyžadovalo důvěru pražského dvora, které Hroznata nepochybně plně požíval. Šlo vlastně o historický zápas, který ze sousedních státních celků toto území trvale ovládne. Z toho také vyplývaly pravděpodobně permanentní drobné pohraniční konflikty s chebskou šlechtou, které komplikovaly podmínky Hroznatova založení až do osudového vyvrcholení.

Konrádova Statuta v Sadské z léta 1189 stanovila tedy ještě za Hroznatova života dědičnost pozemkové držby, což umožnilo kontinuitu rodů z hlediska dědičných držav (tím stoupla i potřeba právních aktů zlistiněním feudálního majetku) a od nich se odvíjejících rodových jmen a erbů (znaků).

Teprve se tvořila sociální rozvrstvenost šlechty, která již od sklonku 12. století byla označována jako nižší (družiníci členů panovníkova dvora) a vyšší (členové panovníkova dvora), šlo tedy o zárodky pozdějšího panského a rytířského stavu.

Fyzická podoba Hroznatova v mužném věku

Z písemných pramenů se o fyzické podobě Hroznaty nic nedozvídáme. Částečné poznatky o ní byly získány průzkumy kosterních pozůstatků, poslední takové zkoumání provedl antropolog prof. MUDr. Emanuel Vlček v roce 1984. Z knižní publikace výsledků vyjímáme údaje napomáhající představě o jeho podobě: „I přes neúplnost lebky je možno usuzovat na delší - meso -až dolichokefální lebku se zakulaceným a kolmým čelem. Obličej Hroznatův byl protáhlý (lebtoprosopní) (98,3), horní obličej (54,6) s dosti vysokými (mesokonchními) hranatými očnicemi (84,6) a nižším (chamaerinním) (53,7) nosem. Vedle typických mužských znaků nacházíme ale kolmé čelo a především dosti plynule pokračující čelní obrys do profilu hřbetu nosních kostí. Není tedy příromen na kořenu nosním výrazně zaříznutý nasion, rovněž i krajina glabely není v obličeji výrazněji formována. … Obličej Hroznaty byl podlouhlý, v oblasti dolní čelisti hranatý, s nosem středně velkým a středně prominuicím, se zdviženou bází a mírně konkávním nosním hřbetem. Čelo bylo kolmé, středně vysoké a jeho obrys přecházel plynule do obrysu hřbetu nosu. Ústní krajina mírně vystupovala z profilu.“ - Byl štíhlé postavy, kolem 175 cm vysoké, střední robusticity.“ - Další Vlčkův údaj, že z utváření dolní části páteře je možno u Hroznaty usuzovat na ohnutí zad, vyznačuje podobu Hroznatovy postavy snad až v době bližší jeho smrti. Mimo tento nález nenalezl tento antropolog na světcově kostře žádné další chorobné změny.

Tímto průzkumem byly upřesněny poznatky o fyzické podobě Hroznatově získané při otevření jeho hrobu roku 1898 a při revizi jeho ostatků provedené antropologem prof. Jiřím Malým roku 1946 v souvislosti s jejich konzervací. Délku kostry - 190 cm - změřenou při exhumaci Hroznatových ostatků r. 1898, nelze jednoduše považovat za výšku Hroznatovy postavy. Zkoumání E. Vlčka nenasvědčuje tomu, že by Hroznata byl takové výšky, jak se po exhumaci někdy uvádělo (až 190 cm). Vlček se přiklonil k výpočtu podle tabulek pro evropskou populaci - okolo 175 cm. Podle tabulek vypočítaných pro americkou populaci by výška Hroznatovy postavy dosahovala 180 cm. Délka rakve 235 cm podle E. Vlčka nesvědčí nijak o velikosti postavy v ní pohřbeného jedince.
Značně kolmé čelo s obrysem plynule přecházejícím do obrysu hřbetu nosu ukazuje na spíše jemnou tvář.

Hroznata jako světský velmož, jeho sídlo střežící „Zemskou bránu,“ jeho nemovitý majetek (do založení kláštera 1193)

Hroznatova sestra Vojslava byla provdána do Krakova za správce hradu, což ukazuje překvapivou prostorovou mobilitu.

K odevzdání téměř všeho majetku Kristu motivovala Hroznatu smrt jeho syna (nástupce a dědice!), což byl ve 13. století případ např. Kojaty z Mostu, Fridricha z Chmutova anebo Smila ze Střílek.

Po návratu Vojslavy z Polska se oba sourozenci rozhodli založit také kanonii pro premonstrátky, jež by tvořila s Teplou trvalou dvojici. Ženský klášter vznikl v Chotěšově, kam vstoupily Hroznatovy sestry Vojslava a Jitka.

Po úspěšném jednání u papeže Celestina III. odjel Hroznata rovnou domů do Čech, pravděpodobně aby ochránil svou fundaci v nejisté době výměny panovníka.

Hroznata po svém návratu z Říma sondoval, kde se právě nachází král Přemysl, který ještě vládl pohyblivým způsobem, tedy objížděním země a konáním panovnických úkonů přímo na místech potřeby (rozhodnutí, zakládání, soudy apod.). Hroznata byl tedy jedním z představitelů regionální elity, která tak měla podíl na obecných záležitostech, řečeno dnešními slovy, měla politický vliv v nejvyšších sférách státu.

Je vysoce pravděpodobné, že Hroznata i během svého tepelského světského působení v roli ochránce pohraničního území, osciloval mezi svým původním sídlem na dvorci Nová Hora nad Labem, (na místě centra dnešních Litoměřic) , který byl jeho hospodářským zázemím, mezi zmíněnou Teplou a mezi statkem Bubenčí u Prahy, který v tehdejší době zřejmě využíval jako své sídlo při řešení dvorských záležitostí v Praze.

Přitom Hroznata upevňoval své hospodářské postavení na svěřeném Tepelsku a tím i svou moc pro zabezpečení západní hranice státu prostřednictvím rozsazení svých bývalých družiníků (bojovníků) a služebníků (kaplan) v regionu.
K založení tepelského kláštera a k výběru premonstrátského řádu byl Hroznata velmi pravděpodobně inspirován svým spoludvořanem Jiřím z Milevska, který figuruje i ve svědečné řadě Hroznatovy závěti (spolu se Slavkem, zakladatelem cisterciáckého Oseka) a který vedle svého sídla v Milevsku založil kanonii již v 80. letech 12. století.

Jelikož Jiří Milevský pozval premonstrátské kanovníky do svého sídla ještě před výstavbou samotného kláštera, je dosud nezodpovězenou otázkou, zda tomu tak nemohlo být i v případě Hroznaty Tepelského. Jako možné se však naskýtá i řešení opačné, ostatně potvrzené pozdějším Hroznatovým vstupem do řádu, že se tepelský klášter po určité fázi výstavby stal nejen významným ohniskem osídlení krajiny (s pravomocemi hradského centra), ale i významným rezidenčním střediskem samotného fundátora, čemuž by napovídalo i velkolepé stavební pojetí klášterního kostela.
Velkolepostí zakladatelského záměru i jeho provedením se Teplá (spolu s Osekem), jako soukromá fundace, vyrovnala ostatním klášterům přemyslovských zakladatelů, Louce a Velehradu.

Hroznata je také prvním doloženým českým velmožem, který vydal svým jménem listinu. To svědčí o jeho skutečně dvorském povědomí a sebevědomí. Listina, jako doklad a znak vysoké kultury se stala projevem vůle „venkovského šlechtice“ i když byla nejpravděpodobněji zlistiněna v Praze na Hradě vzhledem k reprezentativní svědečné řadě a spolupečetitelům. Nebyl to ovšem šlechtic z venkovské dřevěnice, ale vysoce kultivovaný dvořan s církevním vzděláním přišlý do provincie od pražského dvora. Nicméně jeho iniciativa jako nepanovnické osoby (byť z okruhu panovníkovi nejbližšího) je precedentní. Hroznata v tomto smyslu předběhl svou dobu o celé století, když k listinám zaujal jednoznačně kladný vztah, svědčící o jeho blízkosti církevním kruhům, které byly průkopníky zlistiňování.

Podle Kubínových slov byl Hroznata přijat papežem Celestinem příznivě a po osobní audienci, která byla v té době běžná, vydala 7. srpna papežská kancelář v Lateráně tři důležité listiny, které mimořádně zvyšovaly spirituální ochranu a společenskou prestiž Hroznatovy fundace. To bylo velmi důležité, neboť ochrana geografických hranic jakéhokoli majetku skrze nebeskou Prozřetelnost byla vnímána (i když ne v prvé řadě), jako velmi závažná. Záleželo zde na individualitě narušitele a síle pohnutky k jejímu porušení.

Pozemkový majetek

První výčet Hroznatova pozemkového majetku udává jeho tzv. Závěť z března roku 1197, která je také považována za zakládací listinu tepelského kláštera. Jedná se, vedle Teplé a Chotěšova, o 11 lokalit v severních Čechách.
Biskupství zakoupilo od pana Hroznaty za 300 hřiven statek Příbram.

J. Žemlička trefně poznamenává, že Hroznata jako pravděpodobně druhorozený syn byl možná k úloze „rodinného hospodáře“ od mládí směrován. Navíc Tepelsko bylo Hroznatovým beneficiem, ovládajícím úsek jedné z důležitých zemských cest a s tím byly spojené příjmy tržní a celní z osady Teplá. Tvořily tak dobrý základ k Hroznatovým dalším majetkovým ziskům.

Lze konstatovat, že Hroznatova kolonizace projevující se v klučení a zúrodňování okolní drsné pahorkatiny byla určitým, dnešním způsobem řečeno: investičním záměrem, který se mohl návratně (vzhledem k agrolhůtám) projevit až za delší čas. Hroznata navázal a pokračoval ve starší kolonizaci, které vtiskl vyšší obrátky.

Téměř neosídlené Tepelsko bylo vystaveno kolonizačním tlakům ze sousedních území Chebska a Horní Falce. Logickým protitlakem pak byla kolonizace z nitra českého území a ta s sebou nesla i pevnější správní a hospodářské stmelení území prostřednictvím tepelské tržní osady a později premonstrátské kanonie.

Hroznatův pozemkový majetek představoval k roku 1197 na 50 položek různého původu v západních, severozápadních i středních Čechách.

Centrem tohoto jeho svěřeného regionu byla již dříve zde stojící trhová osada Teplá, vykazující znaky předměstské šlechtické aglomerace, směřující poměrně brzy během poslední čtvrtiny 13. století k městskému zřízení. Srovnávat zde můžeme s obdobnými „burgus“ jako v regionu např. v Kadani a Kladrubech. Mimo region možno odkázat na Velehrad nebo Vyšší Brod. Hroznata tu držel zděděný pravděpodobně opevněný dvorec, snad na návrší nad centrem sídelní obchodně řemeslnické aglomerace, kde je dnes městský hřbitov.

Hroznatova všestranná péče o svěřené území (zhodnocoval je kolonizací) byla natolik efektivní, že tepelské opatství po jeho smrti po něm zdědilo koncentrovanou a organizovaně budovanou velmožskou državu, která snesla srovnání s ostatními hospodářskými celky tohoto typu v tehdejším českém státě. Dohled ústřední moci zde byl v té době slabý, a proto dovolující, podobně jako u ostatních „kastelánských“ rodů, kolonizační osazování příhraničních hvozdů. Hroznatova kolonizace západní části Tepelska zcela zapadá do trendů jeho doby a obecných proměn rané české šlechty v cestě za pozemkovým bohatstvím a stabilními vlastnickými sídly. ) Ostatně rozumní, resp. realisticky uvažující panovníci, jimiž tehdejší čeští vládcové nepochybně byli, museli za této situace s obdobnými různě modifikovanými „ilegálními přesuny pravomocí“ v podstatě počítat a uvědomovat si, že jsou v zásadě ku prospěchu státu. Trend doby byl: Těžiště moci se přenášelo z okolí panovníka a starých správních hradů i do kolonizovaných příhraničních „krajů.“
Osada Teplá od Hroznaty obdržela celnici na západní hranici bez souhlasu panovníka. To bylo v souladu s dobovým vývojovým trendem, kdy v přirozených centrech vznikala sídliště dvorcového typu, kde se soustřeďovaly platy a dávky z vesnic, lidí, práv a důchodů. Nedostatečný dohled panovnického dvora, zatíženého svými existenčními problémy, mnohdy dovoloval pragmatické a do určité míry svévolné uzurpační akty šlechtice - kolonizátora, který se dle daných možností zmocňoval i mnohdy velmi vágně určeného majetku zeměpána. Hroznatovy dvory, tedy jeho působiště, se v této době, těsně před založením tepelského kláštera (březen 1193) nacházely v Litoměřicích, Bubenči u Prahy, Teplé a v Chotěšově.

Český překlad Hroznatovy závěti

Ve jménu svaté a nerozdílné Trojice. Já Hroznata, z Boží milosti ze slavného rodu patřícího k předním v Čechách, všem věřícím v Krista, budoucím i současným. Poněvadž to, co z Božího vnuknutí stanovili prozíraví, je pevněji svěřeno paměti a více vyloučen falešný výklad, když je to zapsáno, proto chci já, na Boží pokyn kráčející ve stopách těch, kteří jsou označeni svatým křížem, a toužící spatřit hrob našeho Spasitele, oznámit všem budoucím a přítomným, že jsem bratřím, kteří v Teplé slouží Bohu a blažené Marii, natrvalo odevzdal do užívání jmenované místo se vším, co k němu patří, ať už se vrátím nebo ne. Kdybych na této cestě, kterou nastupuji, naplnil svůj životní úděl, pak jsem všechny své pozemky i všechny statky s veškerým dobytkem témuž klášteru navždy daroval. Jestliže se vrátím, pak tyto pozemky kromě Teplé a co je v jejím držení se náležitě vrátí do mé správy. Aby mí příbuzní jmenovanému místu věrně pomáhali, dal jsem jim toto: Blehovi Blehov, Zdeslavovi a jeho dvěma bratřím újezd Stvolínky, Hrděborovi Smilovice, jak říkám, jestliže se nevrátím. Mému kaplanu Holofernovi Malečov, Martinovi Skalici, synu Petrovu Nezly, těmto třem jsem to dal, ať se vrátím nebo ne. Aby nic nedobrého neudělali Bohu a opatství, které jsem založil, z mých bojovníků, kteří ode mne dostali mé statky, ten, který má oráčství, dostane od tepelského (opata) zaplaceny dvě hřivny, aby oráčství získal (natrvalo). Ten, který má celou ves, dostane od opata pět hřiven a bude dělat, co bude chtít. Avšak u vesnic, které drželi v lesích, nebude klášter platit nic. Témuž klášteru předávám své služebníky a služky. Všechny své statky svěřuji do správy nynějšímu tepelskému panu opatu. Téhož pana opata a své věrné svěřuji do ochrany Benešovi. Jestli má sestra pozůstalá po manželovi v Polsku bude chtít žít v rodné zemi, ať drží Chotěšov se vším příslušenstvím, pokud setrvá ve vdovském stavu. Když se vdá nebo když jako vdova zemře, ty statky ať dostane klášter. Druhé sestře Jitce ať tepelský opat poskytne slušné zabezpečení ze statků, které jsem dal klášteru. Kdyby někdo rozšířil falešnou zprávu o mé smrti, nikomu ať se nevěří, pokud panem opatem nebude zveřejněno určité znamení, které jsem svěřil jenom jemu. Kdyby opatství pro statky, které jsem věnoval Bohu, chtěli napadat moji příbuzní, kromě nepřízně, kterou si zaslouží od Všemohoucího, hle říkám to před Čechy, ať věnované statky se trvale vrátí do užívání kláštera. Aby pak toto uspořádání zůstalo u budoucích pevně v paměti, rozhodl jsem se svěřit je písmu a dát je potvrdit pečetí pražského kostela, pražského knížete a naší pečetí a uvést také jména těch, kdo byli přítomni. Jména svědků jsou tato: Jindřich, kníže a biskup Čechů, jeho bratr Vladislav, moravský biskup Engelbert, Spytihněv, Vladimír, Florián, probošt a kancléř, Hrabiše, komoří, jeho bratr Slavek, Jiří z Milevska, Jan, sudí a Zuda, jeho bratr, Jaroslav, Budivoj a jeho bratr Ben, Beneš syn Heřmanův, Bertold a jeho syn Sezema, Vítek syn Vítkův, Předbor, Ctibor, Načeplik, Matouš. Kdyby si někdo usmyslil, že výše psané statky uchvátí pro sebe nebo rozchvátí, ať pozná, že upadne do klatby.
Dáno toho léta vtěleného Slova 1197, 15. indikce, žádné epakty, 2. konkurenty.

© Dr. Milan Hlinomaz